Jsem čarodějka

Jsem čarodějka. Ne ta pohádková s bradavicí na bradě a hrbem na zádech. Spíš ten moderní městský typ, co má čarování jako vedlejšák k normálnímu zaměstnání, rodině a koníčkům.
Na tom, že jsem čarodějka, není nic speciálního ani zvláštního. Magií se dnes, s různými očekáváním a výsledky, věnuje kde kdo.

Určitě nejsem čarodějkou natolik rozvinutou a obtěžkanou hodnotnými zkušenostmi, že bych se cítila povolána sdílet s ostatními svoje moudra.

Jenže kromě toho, že jsem čarodějka, mám také spoustu jiných životních rolí a nálepek. Jsem žena, matka, manželka a jsem také exhibicionistka a urputná grafomanka, takže sdílení je mou bytostnou podstatou.

Bez nároku a ambicí dělit se o hluboká tajemství či návody na štěstí, podléhám potřebě sdílet svůj životní příběh a svoje zážitky na cestě. Cestě, o jejímž cíli vím zatím málo, ale můžu se podělit o to, jak začala…

A tady nastává ta zábavná část, protože moje „spirituální magická cesta“ se počala odvíjet před dvaceti lety hlubokou a niternou fascinací tibetským buddhismem (vsuvka pod čarou – kdykoliv nějaký zážitek uvedu slovy „před dvaceti lety“, mám se chuť si jít poplakat a pak se opít).

Tehdy jsem sháněla kamarádce dárek k narozeninám. Věděla jsem, že kamarádka má ráda „to duchovno“ a nebyla jsem zrovna při finanční síle. Tak jsem v knihkupectví sáhla po nejlevnější knize v dané kategorii a shodnou okolností to byla kniha „Jak se věci mají“ dánského lamy Oleho Nydahla. Jelikož mě ona kniha něčím přitahovala, stihla jsem ji přečíst ještě dřív, než došlo k jejímu předání kamarádce. A bylo to. Blesk z čistého nebe. Láska. Stejná, jako všechny první lásky. Prudká, intenzivní a upřímná.

 

 

V knize byl vložený lísteček s pozvánkou na kurz. Pozvánkou, která mi změnila život. Pár měsíců na to už jsem seděla ve velkém stanu mezi stovkami dalších mladých a nadějných praktikujících a konečně jsem prožívala pocit, že můj život má smysl. Věděla jsem, že jsem našla přesně to, co jsem potřebovala, a abych parafrázovala známé heslo minulosti, že můj život už jen s buddhismem a nikdy jinak.

A byla v tom nesmírná úleva a taky to asi byla věc, která mi pomohla se odpoutat od minulosti, neradostného dětství a pocitu, že nikam a k nikomu nepatřím.

Tady by to vlastně mohlo celé skončit. Stačilo dělat to, co buddhisté dělají. Tedy věnovat se meditaci, stýkat se s ostatními buddhisty (rozuměj: zajít s nimi občas po společné meditaci na pivko) a udržovat buddhistický pohled v životě (rozuměj: nebrat všechno smrtelně vážně a vnímat v sobě i ostatních dokonalý potenciál).

A kdybych to tak dělala, mohla jsem teď psát článek o tom, jak po dvaceti letech praxe tibetského buddhismu mám konečně od situací zdravý odstup a jak je má mysl radostná a stabilní.
Jenže to bych se před těmi dvaceti lety do práce na vlastní mysli nesměla pustit vychýlená patologickým rodinným prostředím, znejistělá nezdravými vztahy, nemilující sama sebe a neschopná dávat lásku lidem kolem sebe. Prostě takové malé neurotické psycho stvoření….

Buddhismus je úžasná, dokonalá a naprosto funkční metoda. Jediná metoda (z těch, co znám), která vede ke stavům trvalého štěstí. Má to jediný háček. Abyste mohli dojít k výsledkům, ke kterým chcete opravdu dojít (tedy být šťastní bez ohledu na to, co se děje kolem vás), je třeba, abyste na tuto cestu nastoupili zdraví. Ani ne tak fyzicky (byť jsou choroby, která vám buddhistickou praxi mohou zkomplikovat), ale hlavně duševně.

Zjednodušeně řečeno, pokud vídáte svého ošetřujícího psychiatra častěji než svého lamu, buddhismus asi nebude (aktuálně) cesta pro vás.

Takhle to zní jednoduše a pochopitelně a nabízí se otázka, proč mi to před těmi dvaceti lety nedošlo. Proč jsem si nejdřív neuspořádala osobní vztahy, nešla jsem se poradit s psychoterapeutem, neosamostatnila jsem se od své divné rodiny… a pak teprve, jako dospělý a zralý člověk jsem se nevrhla na duchovní praxi, která ani za časů historického Buddhy nebyla určená pro slabší kousky?
Hm, a už jsem se zmínila, že to bylo před dvaceti lety?

A tak jsem byla jak malé dítě, co si hraje se složitým a delikátním přístrojem. Mačkala jsem nazdařbůh (nebo nazdařbuddha) tlačítka, tahala jsem za páčky, a ono to občas fungovalo, ale málo kdy tak, jak jsem čekala, a ještě méně častěji tak, jak jsem potřebovala.

A aby byla legrace ještě větší, žila jsem s člověkem, který to provozoval obdobně, takže jsme se v našem konání podporovali a ujišťovali se, že to vlastně děláme dobře.
A ono to nějak šlo, i když po založení rodiny se moje praxe stávala čím dál tím víc teoretickou a většina plánů a odhodlání skončila na úrovni slov a představ.

Ale pořád jsem si ještě nedokázala představit, že bych byla něčím jiným než buddhistkou.

 

 

Pak jsem, po letech drobných depresivních epizod, zaplula do hlubokých a temných vod skutečné těžké deprese a jak jsem tak ryla ústy o zem a nebyla si jistá, zda se ještě někdy vynořím, dostavily se i první pochybnosti o tom, zda buddhismus funguje. Tedy, nikdy jsem nepochybovala o tom, zda obecně a absolutně funguje. Ale jak se mi tak chtělo umřít (nebo lépe řečeno nežít), sem tam se objevila myšlenka, zda v mém případě buddhistická praxe vede ke kýženým výsledkům (zvlášť, když ji flákám, jak se dá).

Když jsem po roce boje s temnotou zase vyplula do záře denního světla, byly metafyzické otázky to poslední, co bych řešila. Byla to radostná doba dětské radosti, úlevy, že jsem překonala zničující nemoc, hravosti a zkoušení nových možností. Žila jsem tělem a prožitky a veškeré duchovno šlo na chvíli úplně stranou.

Poté, co jsem se zase trochu uklidnila a uzavřela jsem svou pubertu středního věku s poznáním, že se můj život diametrálně proměnil, vrátila jsem se k otázce duchovní cesty. A bylo zcela přirozené vrátit se k buddhismu. Přece jen, dvacetiletý vztah, to je delší doba, než jsem zatím vydržela v jakémkoliv jiném vztahu. A jak se to říká o té staré lásce…

A tak jsem začala znovu navštěvovat buddhistické centrum. Ale jakkoliv jsem cítila, že já a Buddha jsem pořád, i po těch letech, v těsném intimním vztahu, už nám to spolu nějak nešlo. Tedy, on se asi snažil, ale já jsem byla úplně marná.

A když se můj život konečně stabilizoval a já jsem měla prostor a možnosti se uvolnit ve štěstí, které prožívám, místo toho, abych radostně vyskočila vstříc pozitivům a sociálním jistotám, zakapal kdosi na dveře, já je otevřela a znovu jsem pohlédla do očí své staré dobré známé Deprese, která si s sebou pro jistotu vzala i svou kamarádku Paniku.

A v tu chvíli mi došlo (ne hned, tak bystrá nejsem), že pravděpodobně dělám něco blbě. Jen jsem nevěděla, jak to dělat lépe.

Na terapii se mi už bytostně nechtělo. Skoro tři roky jsem si tam povídala o mé matce, a kdybych v tom měla pokračovat, tak mi asi exploduje hlava.

V nahromaděném zoufalství a bezradnosti jsem se experimentálně obrátila k experimentálním metodám. Automatická kresba, kyvadlo, jednoduché magické praktiky… Nedávala jsem do toho moc očekávání, ale všechno mi připadalo lepší, než se vrátit k užívání léků a hlubinným rozhovorům na téma „moje neradostné dětství“.

A tady, jakkoliv se můj příběh zdá poněkud zdlouhavý (nebo spíš zabrzděný mou neschopností vidět věci jasně), došlo k zvratu s velkým Z.

Začalo to fungovat. Normálně. Klidně. Bez velkého povyku, bez doprovodu ohňostroje a mystických zážitků (po pravdě, možná tam nějaké ty zážitky byly, ale přicházely v klidu a takřka domácky, bez transparentů a radikálních prohlášení o transformaci).

 

 

Najednou to bylo tady. Láska. Ne stejná jako ta první. Možná trochu opatrnější na začátku. Pomalejší v tom, jak se rozvíjela, ale o nic méně hluboká a intenzivní.

Já a magie.
Já a runy.
Já a staří pohanští bohové.

Já a kamarádka Panika, která kvílela a svíjela se, že nemůžu zahodit dvacet let s Buddhou kvůli povrchnímu okouzlení Ódinem.

Byla jsem z toho poněkud nebuddhisticky ve stresu… A chvíli se v tom plácala, zmítaná pocity viny, zarytá ve filozofických myšlenkách a analýzách.

Pořád jsem měla pocit, že si musím vybrat.
Trochu jsem kvůli tomu vyšilovala.

Až mi konečně došlo, že není proč. Že to není potřeba. Že problém, který řeším, že jen v mé hlavě.

Nakonec se to prostě samo utřepalo.

A teď? Stále se cítím být buddhistkou. Tak trochu spoléhám na to, že osvícení na mě pořád ještě čeká.

Ale v běžných životních situacích, se obracím nikoliv na Buddhu, ale na pohanské bohy. Zdá se, že nám to spolu hezky klape, náš vztah je plný respektu a inspirace.

V tuhle chvíli to cítím tak, že buddhismus je jako běh maratonu. Abyste to zvládli, musíte být v té nejlepší možné kondici, musíte mít zas sebou týdny a měsíce tréninku a možná to taky musíte mít v hlavě trochu srovnané, abyste se nerozbrečeli při první křeči do nohu, která vás potká už na pátém kilometru.

Jenže na to já nemám. Jsem jak běžec, který se jen před pár dny doléčil z komplikované zlomeniny nohy. Pravděpodobně se ještě někdy zvetím a zase zvládnu běhat. Ale možná také ne. A než se tak stane (pokud se tak stane), dávám se dohromady chozením na procházky, jemným vyklusáváním a jógou.

Třeba se mi už nikdy nebude chtít dělat maraton. A nebo, naopak, načerpám tolik sil a zkušeností, že ho příště vyhraju.

Těžko říct.

Cesta se starými bohy je jasná, praktická a uchopitelná. V dobrém slova smyslu uzemněná, stabilní a spojená se životem. Možná se nezdá tak jemnohmotná a intelektuální jako Buddhovo učení, přináší však jasné a srozumitelné výsledky. A hlavu a intelekt umí sama o sobě zabavit na několik životů dopředu.

Jsem čarodějka.
Jsem také pořád ještě buddhistka.
A jsem asi i něco jako pohanka (ne ta plodina, ale žena, co praktikuje pohanství).

Od všeho něco.

Nemám v tom úplně jasno. A možná ještě nějakou chvíli mít nebudu.
Ale kdo by si stěžoval, dokud to funguje.

Možná, že až jednou umřu, zrodím se znova v čisté zemi Buddhy Amitábhy, která bude vypadat jako Ódinova Valhalla.

Asi se nechám překvapit.

A do té doby se nějak všechny ty složky mé osobnosti budou muset vedle sebe na domácím oltáři tolerovat.

1 komentář u „Jsem čarodějka

  1. Vím přesně o čem mluvíš a sdílím… Tvůj životní příběh je podobný mému a já také hledám cokoliv – od víry v anděly a archanděly, až po různá náboženství a “čarování”. Jen vím, že strašně moc závidím lidem, co v něco z toho věří a mají za zády oporu v podobě nějakého boha a věří, že se dostanou po smrti do nebe, nebo prostě jen, že smrtí nic nekončí… Bohužel na to abych věřila jsem moc racionální a i když jsem se modlila k čemukoliv co by mi mohlo v dané situaci pomoci, nikdy jsem nebyla vyslyšena a už vůbec jsem neviděla žádná znamení a tak jediné v co se ještě snažím věřit, je sdílení někým, kdo věří a zažil i nějaká znamení – ať už jde o magii, rituály, náboženství…Ale nejblíže je mi asi to čarodějnictví a možná i proto zachraňuji kočky a mám jich doma plno… Prostě myslím, že když budu něco sdílet, třeba jen na dálku, s dalšími “čarodějkami”, že se vznikající energie znásobí a třeba se některé přání podpořené rituálem, či vírou opravdu vyplní… Jestli totiž opravdu nic nadpřirozeného, nebo duchovního neexistuje – tak jsme všichni v prdeli…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *