Ředkvičky jako životní filosofie

Mám takovou milou, neškodnou úchylku. Ráda si pouštím přednášky a moudra z internetu, ráda u toho třeba piju kávu nebo vínko, nebo si nacpu do uší sluchátka cestou do/ z práce (a užívám si pocitu, že tu půl hodinu v MHD efektivně využiji pro svůj seberozvoj).

Pouštím si je, jak to ke mně přijde, bez jasného plánu (obecně na ty jasné plány moc nejsem) a pak se jen nestíhám divit, co mi zase synchronicita přinese a jaká témata se zhmotní z prostoru.

Už delší dobu přemýšlím nad tím, že jsem poněkud komplikovaná a dokonce si v té komplikovanosti libuji. A že si věci v životě dělám zbytečně složité.

Těžko říct, co mě na tom tak láká, možná mi všechny ty složitosti vnášejí do života chaos a drama, což jsou věci, které si někdy poněkud deviantně zaměňuji se synonymem pro zábavu. A taky je to součást mé životní sebeprezentace. Neboť, upřímně, člověka vždycky víc potěší, když si o něm druzí myslí, že je složitý, než aby ho hodnotili jako jednoduchého.

V každém případě jsem to začala přehánět a pěstovat složitost do obludných rozměrů. To může být samozřejmě známkou toho, že mám příliš volného času a málo existenčních starostí. Anebo je to známkou toho, že si můj mozek už za všechny ty roky, co ho více i méně aktivně používám, na vytváření komplikací navykl a považuje je za normální.

Ale abych se vrátila na začátek příběhu. Už mi to samotné přestalo vyhovovat (a o tom, že moji nejbližší by si už taky od těch mých oblud v temných hlubinách rádi odpočinuli, není pochyb).

V hlavě se mi matně a zlehka začalo rýsovat cosi, snad embryo myšlenky či nápadu, že by chtělo trochu zvolnit. Nevymýšlet rafinované cvičební programy, kdy během týdne zkombinuji všechny známé i neznámé formy cvičení (což v praxi dopadne tak, že už v úterý místo večerního posilování otvírám lahev vína), ale každý den si zacvičit půl hodiny jógy. Takové té úplně obyčejné, jak děláte pejsky a kočičky a jiná zvířátka.
Nebo si třeba týden nepsat poznámky na geniální článek na blog, který je tak geniální, že už mu nerozumím ani já, takže ho nikdy ani nenapíšu.
Nebo, abych se vrátila k dříve probíraným tématům, pořád nezkoušet zakomponovat Ódina do buddhistické filosofie.

A teď konečně, po komplikovaném úvodu, přijde ta slíbená synchronicita.

Poslouchám si takhle přednášku mého oblíbeného Pjéra la Šé’ze, a on se jen tak mimochodem zmíní, jak pro každé astrologické znamení je nezbytné, aby se naučilo pracovat s energií, která přísluší znamení opozitnímu. A anžto je Pjér, stejně jako já, narozen v Rybách (soucitní, laskaví, naprosto úžasní lidi.. většinou), tak mluví o tom, jak my Ryby, s hlavou v oblacích, nakročeni do jiných dimenzích, hlubocí, filosofičtí a komplikovaní musíme zemitě, pravidelně a nudně (tu nudu jsem tam dodala já, Pjér už se zřejmě přes tohle trauma přenesl) stejně jako naše opaky, tudíž Panny, okopávat ředkvičky. Což doufám byla metafora, protože skutečné okopávání ředkviček by asi zabilo mě i ty ředkvičky…

Takže aha-moment se dostavil, prozření prozřelo a už stačilo jen dojít si pro motyčku (nebo čím se vlastně ty ředkvičky okopávají). Jenže tady nastává ta komplikace, neboť najít v uzlech a smyčkách složitostí, kterými jsem sama sebe omotala, jednoduchost, není úplně snadné.

Navíc mě jednoduchost děsí. Cítím podprahovou úzkost z faktu, že by věci opravdu mohly fungovat jednoduše. Moje základní životní paradigma totiž stojí na přesvědčení, že čím jsou věci složitější, tím jsou hodnotnější. Příliš jednoduchá náboženství, názory, filosofie a životní cesty se mi jeví mírně podezřele. Je fakt, že už jako dítě jsem měla sklony k takové kombinaci hlubokosti a lenosti, což moje matka dokladovala příklady ze života, kdy všichni ostatní na sběru léčivých bylin (to už se snad ani nedělá, ale moje generace si na ta kila květu hluchavky nasbírané pro blaho lidu ještě musí vzpomenout) sbírali byliny, zatímco já jsem seděla na louce a promýšlela složitou konstrukci stroje na sbírání bylin.

A ano, dnes se nám každý druhý motivační řečník snaží namluvit, že právě ti lidé, co sedí na zadku a přemýšlejí, vlastně vytvářejí hodnoty a jsou kreativní a posunou lidstvo kupředu, ale smutnou pravdou je, že jsem za celý život nevymyslela ani jediný stroj, takže kdybych ten zadek zvedla a šla trhat, zřejmě bych byla o něco produktivnější.

A tak je to se vším. Pořád považuji kreativitu za svoje osobní božstvo, ale pokud se kreativita zasekla jen v oblasti představ a snů, je vlastně zbytečná a možná i trochu směšná.

Takže jsem se rozhodla, že to zkusím s těmi ředkvičkami. Mám jasný a jednoduchý seznam:

Každý den si zacvičit tu normální nudnou jógu.

Pokud nepadají trakaře, jít ven na procházku.

Číst. Aspoň trošku, ale každý den.

Aspoň ob den nahlédnout dětem do žákovské (jupí,tohle je úkol až na září).

Každý den poděkovat bohům, že se mnou mají božskou trpělivost (a sem tam jim utřít prach na oltáři).

Každý den říct manželovi a dětem, že je mám ráda.

Každý týden napsat článek na blog, i kdyby měl být úplně negeniální a třeba i trochu blbý…

Není toho moc. A ani by toho moc být nemělo.

Když mi náhodou zbude síla a čas, můžu si klidně po těch jednoduchých pravidelnostech sednout na zadek a oddat se v mysli kreativním orgiím.

Ale ředkvičky chtějí každý den svou péči, a tak se hodlám postavit výzvě.

Možná díky tomu objevím něco nového. Mé vylepšené já.

Moje každodenní já vyzbrojené motyčkou, kterou nejen okopu záhonky, ale odseknu ze života i to, co je zbytečně složité.

Moje nové, simplicitní, ředkvičkové já.

 

1 komentář u „Ředkvičky jako životní filosofie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *