Oběti Bohům

Zvykl si nevyptávat se. Nebo se aspoň nevyptávat přespříliš. Ne vždy se mu totiž líbí odpověď a ne vždy je mu Čarodějná ochotná své záměry sdělit. Koneckonců, ptát se je bezvýznamné. Stejně je nakonec vždy po jejím.

Když mu ale řekne, že ji dnes doprovodí obětovat Bohům, dere se Jedinému na jazyk otázka, k čemu potřebují ten velký proutěný koš a co je jeho obsahem. Skoro už se zeptá, slova se mu formují na rtech. Včas se ale zarazí. Škodolibá jiskřička, co jí svitne v očích, je mu dostatečným varováním.

Tiše si povzdychne, doufaje, že ona si toho nevšimla, a neptá se ani na to, proč má jeho čarokrásná na sobě pevné boty s nízkou podrážkou a jednoduchou dlouhou sukni. Čekal by, že se do chrámu vydá tak, jak chodívá do ulic města, v přiléhavém oděvu, který lichotí křivkám jejího štíhlého těla, a ve střevíčkách s podpatkem, který se tak krutě umí zarýt do mužských slabin, má-li jejich nositelka chuť je takto použít.

Mlčí, náhle rozptýlen vzpomínkou na botky Čarodějné, a ona se usměje, pobavená jeho zmateným výrazem.

“Pojď,” pokyne mu a on si uvědomí, že se nepotřebuje na nic ptát. Následoval by ji kamkoliv, ochotně a bez váhání.

Nevyptává se tedy, ani když se propletou úzkými uličkami starého města a pokračují za brány, až k polním cestám. Neptá se, přestože ho popruh koše začíná řezat do ramene, a znepokojení, že minuli všechny známé chrámy, roste stejně, jako pocit prázdného žaludku. Tělo ho bolí, ne z té krátké procházky, jež by mu díky její přítomnosti byla jinak příjemná, ale ze včerejší noci. A také z té předvčerejší i z těch předešlých.

Tiumen

V mysli se raději zaměří na Bohy, které jdou spolu uctívat. Mnoho o nich neví. Ne víc než to, že pro jeho milovanou jsou důležití. Jsou propojeni se silou, která se v rukou čarodějky mění v magii.
Cítí k nim respekt, stejně jako ke kouzlům Čarodějné. K tomu, aby je vzýval, jsou však pro něj příliš abstraktní a neuchopitelní. Možná právě proto ho ještě nikdy nepřizvala k obřadům, které pro ně vykonává. Až do dnešního dne to byl prostor, kam ho nepouštěla.

Ponořen do myšlenek si zprvu neuvědomí, že vkročili do lesa. Pod korunami stromů vzduch příjemně chladí, vánek si pohrává s listy na větvích a také vysušuje kapky potu, které Jedinému stékají po krku. Uprostřed horkého letního dne náhle všechno zpomalí, na tempu už nezáleží a místo pocitu rozladěnosti, který se cestou dožadoval pozornosti jak neposlušné štěně, se mu v mysli zabydlí klid. Mírná zvědavost na cíl cesty v něm stále zůstává, ale už se může těšit z přítomnosti Čarodějné, z její tváře, která pod stínem listoví vypadá nezvykle uvolněně.

Jediný poněkud nesměle nahmatá její ruku a ona sevře jeho dlaň. Jdou tak spolu, beze slov. Netušil, kolik štěstí dokáže přinést taková na první pohled obyčejná chvíle. A jestli půjdou ještě dlouho, k nějakému vzdálenému poutnímu místu, kde se koná bohoslužba, tak rád půjde. I přes pocit hladu a nepohodlí.
Náhle zastaví. Setrvačností se jeho tělo pokusí pokračovat v pohybu, ale stisk její ruky ho zarazí. Zvláštní, vedle Čarodějné jako by jeho roky vybudované reflexy bojovníka, ochabovaly.

Tiumen

Veden zvykem pramenícím z dlouholetého tréninku, pohledem rychle zkontroluje okolí. Došli do malého háje, šikovně schovaného mimo cesty.

Čarokrásná ho pobídne, aby postavil koš na zem a otevřel ho. Ukáže se, že těžké zavazadlo v sobě skrývalo deku a k Jediného nemalé radosti také dvě lahve vína, sýr, šunku, ovoce a další dobroty. V žaludku mu jak na povel zakručí, a on zadoufá, že je to jejich dnešní večeře, nikoliv pokrm pro Bohy.

Snaží se nesmát, ale koutky úst jí cukají v marném sebeovládání. Jediný přemítá, zda mu čarodějka dokáže číst myšlenky, či zda je tak průhledný.

Oba se s chutí pustí do jídla, víno popíjejí přímo z lahve. Čarodějná zuje boty, její nožky pohladí travnatý koberec. Přihne si vína a krůpěj červené tekutiny jí steče po bradě a vydá se až do výstřihu. Jediný sleduje tu cestičku špičkou jazyka, ochutnává víno i vůni Čarodějné.

Tiskne tvář k jejím ňadrům, přes tenkou látku haleny vnímá tep jejího srdce a přeje si, aby se tento okamžik přeměnil ve věčnost.

Čarokrásná se k němu přivine, zaboří hlavu do prohlubně mezi jeho hrudí a ramenem. Skrz listy prosvítají měkké sluneční paprsky letního podvečera a vytváří na jejích lících proměnlivé vzorce světla a stínu.

Ulehnou na deku. Čarodějka zavírá oči, ale Jediný se bojí následovat ji do říše nevědomí, bojí se přijít o jediný kousek toho, co teď prožívá. Vnímá její zklidněný dech, sladkou tíži těla, které se k němu důvěrně přitisklo tak blízko, že je těžké zjistit, kde jeden končí a kde druhý začíná.

Hladí spící Čarodějnou po vlasech, něžně a zlehka, aby ji neprobudil. Ona sní, ale on svůj sen prožívá v bdělém stavu. Po všech těch letech, kdy se mu zjevovala v představách, kdy byla předmětem jeho nenaplněné touhy, ji drží v náruči.

Vzpomíná na ten večer, kdy ji poprvé potkal, nikoliv ve snu, ale skutečnou a hmatatelnou. Tehdy se zalekl, přemožen pošetilým pocitem zodpovědnosti k něčemu, co už dávno nedýchalo životem. Ještě dnes občas lituje, že už tenkrát neměl odvahu před Čarodějnou kleknout a prosit ji, aby směl být její jediný.

Byl vychováván jako bojovník, přesto v této nejdůležitější bitvě svého života zaváhal a nechal čarodějku, aby s urputností sobě vlastní rozhodla o jejich osudu za ně za oba.

Tiumen

Hladí ji po vlasech a je jí vděčný, že ač nemá výcvik bojovníka, nedokáže se vzdát, dokud nedosáhne svého.
Ve spánku se zavrtí a její ruka se zdánlivě bezděky přesune z jeho hrudi o něco níže a spočine na partiích, které její dotek takřka ihned dotek ocení prokrvením a zvýšenou citlivostí.

“Je tohle součást jejího kouzla,” uvažuje Jediný, “nebo je to kouzlo mezi námi, naše vlastní magie, která způsobí, že stačí jeden letmý dotek, a já cítím, jak celé moje tělo ožívá?”

Ruka Čarodějné, náhle hbitá jako ještěrka, vklouzne pod opasek a zajede pod kalhoty. Obejme ho dlaní a zvolna klouže nahoru a zase dolů. Jediný zavzdychá a vyjde jí pohybem boků vstříc.

Zručně si s ním pohrává, očividně už zcela bdělá a přítomná. Kdo ví, jak dlouho je vlastně vzhůru, uvažuje Jediný. A pak uvažovat přestane a jeho myšlenky se soustředí do jednoho bodu, v dokonalé koncentraci na očekávaný pocit naplnění.

A přesně jediný krůček od toho momentu všechno přestane. Ruka se vyplíží zpod poklopce. Čarodějná se usmívá a v tom úsměvu se pojí spokojenost se zlomyslností.

Jenže Jediný také umí hrát svoje hry. Uchopí Čarodějnou za zápěstí a překulí se na ni, přitlačí ji k zemi. Čarodějka se snaží vyprostit z jeho sevření, ale čím víc se proti němu vzpíná, tím těsněji se jí slabiny tlačí proti jeho bokům.

Netrvá dlouho a je to ona, kdo nahlas vzdychá, uvězněná pod jeho tělem, náhle povolná a dobrovolně bezbranná v pozici, která je obvykle určena pro něho.

Aniž by uvolnil stisk, líbá ji na ústa, klouže jazykem pod výstřih, sevře jemnou kůži mezi zuby. Čarodějka překvapeně vykřikne, ale v tom výkřiku je i pobídka k pokračování. Jediný ji vnímá a poslouchá. Pustí její zápěstí, aby si uvolnil ruce a mohl rozvázat šněrování na haleně. Ochutná jazykem hroty ňader, která se vysvobodila ze zajetí látky, a bradavky Čarodějné se jako na povel vzpřímí a ztvrdnou vzrušením.

Jediný si s nimi pohrává jazykem. Zprvu něžně a později s jemnou krutostí, kterou se naučil od své milované, do nich kouše a tiskne je mezi prsty. Oplácí jí všechno to láskyplné mučení touhou, které mu ona tak ráda poskytuje. Štědře jí vrací rozkoš z balancování na hranici mezi vzrušením a bolestí, a čarodějka sténá a křičí, a přesto se ani na jediný okamžik nesnaží mu odporovat.

Nikam nespěchá, trýzní ji trpělivostí, s níž metodicky zkoumá reakce jejího těla. Prsty zabloudí pod okraj sukně, vykasané až k bokům, putují nahoru po vnitřní straně stehna. Čarodějná se chvěje, prsa a břicho má ozdobené zarudlými otisky, stopami po jeho zubech. Jediný sevře její boky a velmi něžně, skoro náznakem, sevře mezi zuby to nejcitlivější místo mezi jejíma nohama.

Čarodějka zvrátí hlavu dozadu, výkřik jí uvázne v hrdle. Mezi rty jí proklouzne sotva slyšitelný povzdech.

Jediný ji hladí jazykem, udržuje ji jen jediný nádech od vyvrcholení. Jenže ona je jiná než on, nedokáže najít zalíbení v odpírání uspokojení. Prudce ho odstrčí a on se nechá, i když by ji jediným pohybem dokázal udržet pod sebou.

Čarodějná ze sebe neurvale strhne halenu i sukni a než se Jediný naděje, je to najednou on, kdo leží pod ní. Chvíli bojuje s opaskem na jeho kalhotách, ale ještě než se Jediný stihne začít bát zranění, je souboj ukončen a kalhoty se ocitnou pohozeny v trávě vedle rozházených bot a zbytků pikniku.

Obkročmo na něj usedá a její boky se divoce roztančí. Jediný si s údivem povšimne, že nad korunami stromů vysvitl měsíc. Je obrovský a rudý a září nad hlavou Čarodějné jako královnina koruna, zatímco se hvězdy vplétají mezi prameny jejích vlasů, černých jako samotná noční obloha.

Tiumen

Tvář Čarodějné je i ve tmě jasná, jako by byla sama zdrojem světla. Jediný na ni s úžasem hledí, jeho tělo je horké touhou a mysl je podivně zastřená, jako na pomezí spánku a bdění. Na pozadí slyší její zrychlený dech i zvuky lesa, spojené do jednoho rytmu.

Les tiše šeptá a Jediný mu naslouchá a jeho vědomí náhle procitne v pocitu celistvosti. V jednom dokonalém okamžiku je propojen se vším kolem sebe. Je zemí, na níž leží, trávou, jež se ovíjí kolem jeho paží, stromem, do jehož větví se přesunul měsíc.

Jediný zřetelně cítí přítomnost toho, co jeho Čarodějná nazývá bohy. Vnímá tuto sílu v ní a skrze ní, neoddělenou od své čarokrásné. Vše se setkává v jednom bodě a tím bodem je pro něj ona.

Je pro něj vším. Nabízí jí své tělo i svou duši. Obětuje jí svou lásku i svou touhu. Skrze uctívání své čarokrásné konečně nachází způsob, jak uctívat síly, které jsou vyšší než on a zároveň jsou přirozenou součástí jeho samého.

Je jeho milovanou a pro dnešní noc a pro všechny noci i dny, které spolu prožijí, je i jeho Bohyní, jeho cestou i cílem.

Toto vědomí ho zcela ohromí a on už nedokáže zadržovat vzrušení. S křikem se podvolí vrcholu touhy. Křičí i čarodějka, ztracená v nekonečném přílivu rozkoše.

Náhle je ticho. Klid. Dech se zpomaluje a těla vláčně spočinou v objetí. Měsíc se schová za stromem a noc je přikryje jako sametový plášť.

Jediný by toho chtěl tolik říci, ale jako vždy nedokáže najít ta správná slova, tak jen drží svoji čarokrásnou v náruči a doufá, že ona ho pochopí i beze slov.

Ticho.

Klid náhle naruší myšlenka, která mu nedovolí se poddat sladké únavě.

Zvykl si nevyptávat se. Přesto musí ticho přerušit otázkou: “Kdy budeme obětovat tvým bohům?”

Čarodějná otevře oči a i v temnotě noci je v jejím pohledu patrné pobavené překvapení. A v tu chvíli Jediný konečně pochopí.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *