Úvod

Na úvod

Poprvé jsme vyrazili do Indie v prvním roce našeho vztahu. Karel do toho spadl tak trochu nevinně. Když jsme spolu chodili asi tři měsíce, mezi řečí se zmínil, že vždycky rád cestoval, ale poslední roky k tomu neměl příležitosti. Bezelstně jsem opáčila, že jsem na tom úplně stejně a že by bylo zábavné někam jet spolu. Třeba do Indie. Nebo kamkoliv jinam. Třeba do Indie…

Šest měsíců na to už jsme seděli v letadle směr Nové Dillí, on spokojený, že někam jede, já rozechvělá očekáváním, zda má vytoužená země z bollywoodských filmů naplní moje romantické představy.

Indii byla veškerá má očekávaní zcela lhostejná, natož aby se je snažila naplnit. Naopak. Bezohledně mě spolkla, přežvýkala a zase vyplivla, rozklepanou kulturním šokem, a paradoxně zamilovanou ještě víc než předtím. Při odjezdu domů jsem plakala jako děcko, které vyrvali z mateřské náruče. A bylo mi jasné, že se zas vrátím.

Následující cesta do Indie už byla oslavou prvního výročí naší svatby. V Udaipuru, v naší oblíbené restauraci s výhledem na jezero a bělostný palác, jsme si slíbili (aspoň tak si to pamatuji já, Karlova verze obsahuje nátlak, hraničící s násilím), že další výročí bude opět v Indii.

A tak jsme do Indie se vydali znovu.

Zatímco poprvé to bylo… prostě takové, jako to bývá poprvé, a podruhé jsem se vezla na euforické vlně nadšení, že jsem zase “doma”, navíc posílená opojnou iluzí, že už jsem zkušený cestovatel, na kterého si Indie a Indové jen tak nepřijdou, moje, tedy vlastně naše potřetí nelze popsat jedním slovem. Ani jednou větou.

Rozhodla jsem se tedy napsat těch vět o něco víc. Bez ambicí tvářit se, že píšu cestovatelský blog, nebo že chci někomu radit, jak má cestovat. Samozřejmě si myslím, že mám pár skvělých vychytávek, a bylo by mi líto se o ně nepodělit, berte je ale jen jako poznámku pod čarou k tomu hlavnímu. Tím je příběh. Neporovnávejte ho s vašimi příběhy, ani s vašimi zkušenostmi. Moje Indie nikdy nebude stejná jako vaše Indie. Všichni žijeme svoji vlastní realitu a v Indii je to o to zřejmější, protože tahle země má, stejně jako její bohové, tisíce tváří a každému ukáže jinou.

 

Přípravy

Mám mnoho talentů, ten organizační však mezi ně nepatří. Přesto jsem se k naplánování cesty postavila kurážně a čelem.

Kdyby bylo po mém, vrátila bych se do svého milovaného Rádžasthánu. Vlastně by mi stačilo jen sedět na střeše restaurace pod Džódhpúrskou pevností Mehrángarh, popíjet čaj masala, ujídat thali a snít o tom, že až v tomhle úžasném kraji posílí infrastrukturu a zrychlí internetové připojení, bylo by to nádherné místo na důchod. Karel však trval na tom, že když už zase (zase???) Indie, tak aspoň jiný kus Indie, než jsme viděli minule. Jelikož v manželství by alespoň čas od času měl nastat prostor pro kompromis, rozhodla jsem se mu vyjít vstříc.

Pohled na mapu Indie mi nabídl asi milión a půl variant, kam by se tak dalo cestovat, oblíbené cestovatelské blogy mi rovněž rozhodování příliš neulehčily. Možná kdybych měla na cestování alespoň půl roku, jenže my jsme se museli vejít do veškeré dovolené, která nám zbývala, tedy do tří týdnů.

S pomocí přišla moje kamarádka Diana, tanečnice, cestovatelka a spřízněná duše, která chápe, že je úplně normální na letišti v Dillí při odletu plakat. Nadšeně mi líčila svou poslední návštěvu Indie, zejména Kalkatu, město, které jí zcela učarovalo. Karel zase s touhou v oku mluvil o zasněžených vrcholcích Himálají, a to mému plánování udalo směr. Pojedeme do Kalkaty a pak se přesuneme do Dárdžílingu. Teď už zbývalo jen vymyslet, kudy a jak se tam dostat. Protože jsme měli už koupené letenky do Dillí, podívala jsem se opět do mapy a přišlo mi, že třeba Váránasí by mohlo být tak šikovně po cestě. Další pohled (můj učitel zeměpisu, který tvrdil, že neumím pracovat s mapou, by na mě konečně byl hrdý) odhalil, že mezi Dillí a Váránasí se nachází Vrindavan (místo, kde svého času pobýval Kršna) a Ágra (kde stojí Tádž Mahal, ikona Indie, na niž jsme si v předchozích návštěvách nezvládli vyčlenit místo v itineráři). Poslední spojnicí na mapě se stalo město Illáhábád, proslulé posvátným soutokem řek Gangy, Jamuny a mýtické (jakože neexistující) Sarasvatí.

A bylo jasno. Teď už jen stačilo vymyslet, jak a čím se budeme přesouvat, kde budeme bydlet, a kolik dní si vyčlenit na jednotlivá místa.

Na přesuny, které by jiným prostředkem zabraly nemístně mnoho času, jsme objednali letenky, na úseky kratšího charakteru jsem tentokrát byla odhodlaná víc využívat indické železnice, které mi po předešlé návštěvě přišla jako místo k cestovatelům poměrně přívětivé.

Největší výzva byla pro mě utkat se s online verzí rezervačního systému vlakových jízdenek. Po minulé zkušenosti jsem věděla, že kdo zaváhá, může se octnout na čekací listině, což lidi, kteří mají rádi svoje jízdenky včas, může poněkud znervóznět. K objednávání jsem tedy sedla v prvním možném termínu a ke své velké hrdosti mohu říct, že rezervace jednoho lístku, včetně platby kartou přes internet, jsem nepotřebovala více než dvě hodiny, tři restarty počítače, dvě zaslání nového hesla do rezervačního systému, jeden telefonát na informační telefonní linku mojí banky a půl litru vína. Shrnula bych to velmi korektně slovy, že tvůrci webu indických železnic by ještě do budoucna mohli provést několik menších vylepšení systému, která by pro běžného uživatele práci zpříjemnila a nezatěžovala tolik jeho již tak zkoušená játra.

Díky tomu, že tentokrát jsem měla na plánování itineráře poměrně dost času, poctivě jsem založila každému místu vlastní složku, do které jsem si uložila všechna zajímavá místa, kam se dá jít, doporučené restaurace a další důležité informace. Snad nebude vadit, když mírně poskočím v čase a prozradím, že ani tentokrát jsem téměř nic z toho nevyužila, neboť Indie jako obvykle uchopila plánování do svých rukou, a rozhodla se, že bude mnohem větší zábava improvizovat, bloudit, nečekaně nacházet místa, která nebyla na seznamu, zatímco místa, která jsme chtěli navštívit, se záhadně ztrácela z mapy… Tím samozřejmě žádné další kurážné cestovatele neodrazuji od pečlivých příprav programu, nám by však zřejmě vyšlo nastejno, kdyby nás prostě postavili doprostřed města a nechali nás volně chodit v kruzích.

Nákup potřebných věcí (nebylo jich mnoho a bez většiny bychom se asi obešli, ale vyrážet na cesty s batohem plným zbytečností ve mně vyvolává iluzorně chlácholivý pocit připravenosti na každou situaci) jsme tradičně absolvovali asi dva dny před odjezdem a balení jsme si odvážně nechali na poslední večer. Vzhledem k tomu, že jsme na letiště vyráželi ve čtyři ráno, přišlo nám jako skvělý nápad nejít vůbec spát a věnovat těch několik posledních hodin doma na finální přípravy, jako právě balení, tisknutí všeho, co jsme měli v elektronické podobě (letenky, jízdenky, rezervace ubytování) i na papír (protože v Indii jak to není na papíru, jako by to nebylo vůbec), debatám nad itinerářem a dalším drobnostem, jimiž bylo zbytečné marnit čas kterýkoliv jiný den z toho půl roku, co jsme měli koupené letenky.

Poznámky pod čarou, aneb cestovatelské tipy:

  • Od doby, co konečně i pro ČR fungují do Indie e-Viza, je žádost o vízum neskutečně snadná, výsledek vám přijde na mail většinou už druhý den.
  • Hotely jsme vždycky objednávali přes booking.com a nikdy to nebyl průšvih.
  • V Indii se na mnoha místech dá v pohodě platit debetní kartou, ideální je mít s sebou i pár dolarů či eur, čistě pro případ nouze. Rupie vyberete normálně v bankomatu. Většina indických ATM vám na jeden výběr dá maximálně 10 000 Rs. a taky vás při prvním výběru vyděsí tím, že nejdřív kartu vložíte a pak ji zase musíte vyndat, abyste mohli pokračovat k zadání PIN.
  • Vyplatí koupit si indickou SIM kartu, například od Vodafone máte za 1000 Rs. na 30 dní datový limit 1,5 GB na den. Simku můžete koupit třeba už na letišti, krom peněz budete potřebovat jednu tištěnou fotku pasového formátu. Vaše indické telefonní číslo bude aktivní zhruba po čtyřech hodinách (návod na aktivaci budete mít na obalu SIMky, nebo vám ho prodejce napíše na kus papíru).
  • Pokud neradi smlouváte s taxikáři, můžete si na kratší i delší přesuny objednat Uber nebo místní službu OlaCabs. Na registraci do Ola potřebujete indické telefonní číslo (které máte díky tomu, že jste si koupili SIMku) a ideální je stáhnout si aplikaci do mobilu. Funguje to stejně jako Uber, v Indii u obou služeb ale počítejte s tím, že řidič taxíku dopředu volá, aby si buď ověřil, že si ho opravdu objednáváte, nebo proto, že bloudí a hledá vás. Jazyková vybavenost indických taxíkářů nebývá úplně excelentní, vyplatí se tedy buď umět hindí nebo mít alespoň po ruce někoho, kdo to za vás v hindí vykomunikuje, třeba chlapíka z hotelové recepce, restaurace apod. Ola jako taková je skvělá, dopředu znáte cenu, taxíky bývají klimatizované a umí i delší výlety, celodenní trasy apod.
  • Indičtí taxíkáři v drtivé většině neumí používat online mapu (a asi ani žádnou jinou) a nebudou věřit ani vám, že to umíte, takže se je budete marně pokoušet navigovat podle Google maps, zatímco oni budou na každém druhém rohu stavět a ptát se kolemjdoucích, kam mají jet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *