Spirituální cesta

Dvacet let života jsem strávila jako buddhista. A měla jsem za to, že když člověk praktikuje nějakou spirituální cestu, je zapotřebí se jí držet. Dbát na to, aby ta cesta byla čistá a hlavně ji nemixovat s jinými přístupy a metodami. Ono to samozřejmě dává smysl a do určité míry to má svou logiku. Ale překvapivě to moc nefungovalo. Sice jsem byla buddhista, co by nepošpinil svou buddhistickou praxi jógou, čínskou medicínou nebo ájurvédskou masáží, ale taky jsem byla buddhista, kterého nebavilo meditovat a před každou praxí se stával nikoliv mistrem osvícení, ale mistrem prokrastinace. K duchovnímu rozvoji to moc nepřispívalo, ale moje potřeba místo meditace luxovat prospívala naší domácnosti 🙂

Možná že kdybych byla víc snaživý buddhista, tak už vám teď píšu z nirvány, já jsem ale byla buddhista lajdák a vlastně jsem ten buddhismus měla jen jako nálepku, aby se moje ego cítilo dobře.
Dneska dělám přesně to, co jsem vždycky odsuzovala (a v tomhle tu ironii Vesmíru prostě miluju, jak to dá člověku vždycky sežrat). Na domácím oltáři mi sedí Freyja a Ódin, na krku mám přívěšek s Kálí a z poličky se na mě usmívá půvabný šestikilový Buddha z Nepálu. Užiju si s chutí (a to doslova, neboť tyhle akce jsou u nás doma spojené se žranicí, samozřejmě děsně duchovní) oslavy pohanských svátků (už se těším na Yule), ale v hinduistickém chrámu zasvěcením bohyni Durze se mi meditovalo asi nejlépe v životě. A ten klid, který jsem si užila při návštěvě buddhistického kláštera… no až mi slza dojetí skrápla po tváři. Vlastně od té doby, co “nemusím”, medituju docela ráda 🙂 A taky mě baví šamanské cestování 🙂

Chvíli jsem z toho mixování různých spirituálních cest a metod měla mírné výčitky svědomí, jakože vlastně praktikuju takovou náboženskou polyamorii, ale pak jsem si v Indii všimla, že to dělají stejně. V chrámu tam vedle sebe seděli Buddha s Šivou a nijak si vzájemně nepřekáželi, stejně jako to nijak neznervózňovalo “věřící”, co do chrámu chodí.
No vida, takže jsem jako Indové, a všechno je tudíž v nejlepším pořádku.

Jen mi tedy chybí ta nálepka, kterou bych s hrdou příslušností ke svému “spirituálnímu oddílu” mohla nosit.

Když se mě někdo zeptá, CO jsem, tak nemůžu zadeklamovat “buddhista” nebo “pohan” nebo… nebo cokoliv jiného, jasného a jednoslovného. Tak většinou odpovídám, že jsem čarodějka, a pak už se mě lidi kupodivu na nic neptají a často už na mě raději nemluví vůbec 🙂

A jak to máte vy?
Přeju hezké pondělí a jdu si vyložit runy a zacvičit jógu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *