Týdenní výklad (10.6-16.6.2019)

Krásné pondělí,

Minulý týden jsem psala o tom, jak je zapotřebí postavit se negativním vzorcům našeho chování, a výklad pro nadcházející dny toto téma opět potvrzuje a začíná s ním.

V životě jsme zažili mnoho věcí, které v nás zasely semínka strachu a obav. Všechny ty chvíle, kdy jsme z našeho pohledu něco nezvládli, kdy jsme selhali, kdy jsme nebyli dost dobří, se staly podhoubím pro růst negativního nahlížení na nás samotné.

Někde v našem nevědomí se vytvořilo temné místo, ze kterého se ozývají hlasy, našeptávající nám lži o vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti a slabosti.

A my jim věříme, protože jsme je poslouchali už příliš dlouho na to, abychom byli schopni rozlišit, co je pravda.
Jsou jako strašidla pod dětskou postelí. Nevidíme je, ale věříme, že mají moc nám ublížit. A oni ji mají. Dokud jim tu moc dáváme. Dokud sami věříme, že nás mohou zranit.

Máme možnost volby. Můžeme se navždy bát vlastního strachu, schovat hlavu pod peřinu a nechat ty imaginární bubáky, žijící v našich vlastních hlavách, aby nás drželi zpátky. Můžeme se uzavřít ve svých obavách a neriskovat další zranění tím, že se otevřeme světu a ostatním lidem.
Protože už dobře víme, že odmítnutí bolí, a nám se nechce znovu tu bolest dobrovolně podstupovat.

Anebo se můžeme nechat zlákat tím největším dobrodružstvím, které nás v životě čeká. Můžeme se odvážit jít po cestě, kdy si dovolíme být sami sebou. Přijmout myšlenku, že se to možná nebude všem líbit, že nezískáme všeobecný souhlas s naším počínáním, že možná narazíme i na nepochopení nebo posměch.

Být otevřený znamená být zranitelný. Ale právě v přijetí vlastní zranitelnosti je ta největší síla.

A i když se někdy může zdát, že nevíme, kudy se do toho pustit, kterým krokem začít a kam se vydat, ten nejlepší kompas máme vždycky sami v sobě. Nikdo nám nemůže předat mapu naší vlastní cesty. Je to hlas našeho srdce, který nás vede.

Může být obtížné vyhnout se postranním cestám a slepým uličkám. Občas se objeví rozcestí, které nás láká zvolit si tu pohodlnější cestu. Pokud však nasloucháme naší intuici, nemůžeme zabloudit.

Dovolte si být sami k sobě laskaví. Pozorujte, jak sami se sebou mluvíte. Mluvili byste tak se svým nejlepším přítelem? K tomu, abyste mohli mít rádi sami sebe, nemusíte být ani hezčí, ani štíhlejší, ani mít vyšší plat. K tomu, abyste mohli mít sami se sebou více soucitu, nemusíte dělat nic jiného než prostě začít. Krok za krokem. Zkoušet to. Někdy se to nepovede. I to je cenná součást vaší cesty. Odpustit si a zkusit to zase.

A rada na závěr: jděte ven. Příroda je nejlepší lék na všechna dramata, co se odehrávají ve vaší mysli. Obklopte se květinami, našlapujte bosýma nohama na trávu, nastavte tvář sluníčku.

A kdybyste přece jen potřebovali nějakou zábavu na doma, doporučuji tuhle nesmírně inspirativní přednášku, která mi před lety otevřela dveře k pochopení, že být zranitelný nemusí být tak ohrožující, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *