Sami sobě světlem

Milí přátelé,

dneska to bude bez karet (ale nebojte, na dlouho je z ruky nepustím, takže zítra můžete opět očekávat výklad… a mimochodem, mám taky v plánu něco málo povídání o kartách, které používám), ale zase to bude osobní 🙂

Výklady, které píšu, jsou ostatně také velmi osobní. Ptám se karet, co nám, nikoliv vám chtějí sdělit. A tak mluví i ke mně, a přestože mě to asi nemělo překvapovat, nepřestávám být fascinovaná tím, jak přesně mou situaci popisují. Vím, že mnohé kolegyně kartářky a čarodějky zrazují před tím, aby si lidé vykládali karty sami sobě, ale s trochou toho samožerství musím konstatovat, že mě moje vlastní výklady sedí nejvíc 🙂 Takže když na to přijde, využívám svých vlastních služeb, zatím ke své spokojenosti 🙂

No a po téhle reklamní vložce zase k tématu, o němž chci psát a které s vámi chci sdílet.

Jak si asi mnozí z vás všimli, minulé týdny pro mě nebyly právě sluníčkové období. Něco, v co jsem vkládala velké naděje a z čeho jsem měla ohromnou radost, skončilo zklamáním, smutkem, ublíženou duší, rozbolavělým tělem a asi milionem otázek na téma proč?

Najednou, i jako někdo, kdo laškuje s poodkrýváním závoje mezi přítomností a budoucností, zůstanete stát úplně bezradní, s prázdnýma rukama a s pocitem, že se v Matrixu asi něco porouchalo.

Něco, co vypadalo jako na tisíc procent jisté, dokonce potvrzené z více zdrojů, se najednou nekoná. A tak se dostaví pochybnosti. O sobě, o druhých, o tom, co dělám, o vlastních schopnostech a o tom, zda je vůbec pro nás smrtelníky možné, abychom se dokázali podívat na to, jak věci dopadnou… nebo zda se prostě jen necháme vodit za nos naší vlastní touhou po (pseudo)jistotách.

V době, kdy jsem byla dospívající intelektuál, bylo velmi cool a in prožívat existenciální krizi. Ve věku, kdy se očekává, že už máte všechno hezky srovnané v takových mentálních verzích plastových boxů z Ikea, v organizérech a šuplíčcích, to už taková legrace není. Navíc pokud jste v pozici někoho, od koho se čeká, že bude trousit moudra ještě před ranní kávou 🙂

Přiznám se, že v té chvíli nejistoty a ztraceného bloumání a hledání smyslu toho všeho, jsem mocně zatoužila po někom moudřejším, znalejším, vědomějším… po nějaké milující autoritě, která by mě vyslechla a pak by mi vysvětlila, jak se věci mají, a řekla mi, co mám dělat. Byla to nesmírně úlevná a konejšivá představa, a já se rozhlížela kolem, kde se ta kouzelná bytost objeví (představovala jsem si ji jako archetyp moudré staré ženy, něco jako ideální matku a šamana v jednom). Našla jsem spoustu podpory, mnohdy z míst, kde bych ji nečekala. A za tu jsem byla neskutečně vděčná. A našla jsem taky nějaké rady, někdy celkem aplikovatelné, někdy úplně mimózní. Našla jsem taky docela dost teorií, z nichž většina se mnou nijak neladila ani mi nijak nepomohla.

Ale ta moje ideální autorita se prostě neobjevila.
Dokud jsem nepřestala hledat kolem sebe a nezaměřila jsem pozornost dovnitř.

Pak jsem ji konečně objevila. Byla trochu mladší, než jsem čekala, a taky z ní nezářilo tolik vědomé moudrosti, jak by se slušelo, ale měla pro mě přesně ty správné odpovědi. Ty, co mi sedly přesně na míru. A dávaly mi smysl.

Nebyla jsi připravená, zlato, řekla mi s poněkud sarkastickým úsměvem, ale nikoliv nelaskavě. A taky jsi jako obvykle zapomněla dívat se na věci v kontextu. Viděla jsi výsledek a nenapadlo tě podívat se, jestli cesta k němu bude tak hladká, jak jsi očekávala.

A vůbec, šťouchla do mě přátelsky, kašli už na sebelítost, polož tu láhev vína, a přestaň vyjídat lednici, nebo budeš zase vyšilovat, že ti roste špek na břiše.

Řeknu vám upřímně, že takhle jsem si tu moji magickou šamanku nepředstavovala. Do důstojné kněžky jí chybělo dost na důstojnosti. A kněžkovství 🙂

Ale měla pravdu. Moje skutečná autorita. Moje vlastní intuice.

Někdy prostě věci nevyjdou podle plánu. Ani čarodějkám, ani kartářkám, ani vědmám. Budoucnost není tesaná do kamene a někdy, i když všechno vypadá, že se něco s určitostí stane, můžeme si cestu k cíli sami zablokovat obavami, strachem nebo tím, že prostě nejsme připravení, a tak se toku událostí začneme podvědomě bránit.

A někdy prostě jen zapomeneme, že karty nezajímá náš koncept času. Takže když nám řeknou, že něco brzy bude, už si balíme kufry a nebo chystáme svatební pochody, aniž bychom uvážili, že Vesmír si pod pojmem brzy může představovat něco docela jiného, než náš lidský mozek 🙂

A nakonec, někdy nám prostě karty řeknou to, co nám nejvíc pomůže. Odhalí jen tu část budoucnosti, kterou máme znát, protože jsou třeba detaily, které by nám stejně k ničemu nebyly, a jen bychom se zbytečně zasekali v situaci, ze které se máme naopak posunout kupředu.

Není vůbec od věci požádat o pomoc, zeptat se na druhý názor, zkonzultovat s někým své trápení nebo si dokonce nechat poradit. V zásadě je jedno, zda to bude šaman, kartářka, psycholog nebo dobrá kamarádka 🙂 Nemusíme na to být sami a ani bychom neměli.

Ale pokud předáme kompetence “vyšší autority” někomu jinému, přestáváme slyšet vlastní vnitřní moudrost, která nás vede lépe než všichni guruové a šamani světa dohromady.

Mám vždycky radost, když s vámi moje výklady rezonují. A málokterá věc na světě mi dokáže přinést větší uspokojení, než když na osobních výkladech nebo konzultacích společně najdeme cestu z nějakého vašeho problému. Ale nejvíc mě potěší ten moment naší spolupráce, kdy vidím, že už mě nepotřebujete. Protože máte důvěru sami v sebe a v to, že jste sami pro sebe tou nejmoudřejší autoritou.

Samozřejmě budu ráda, když si ke mně zachováte důvěru a požádáte mě o pomoc, když budete cítit, že ji potřebujete. Ale bohužel ani já nemůžu být guru, byť by se to asi na byznys vizitkách vyjímalo dobře 😀

Nejraději ze všeho budu vaše průvodkyně na cestě za nalezením skutečného zdroje vaší moudrosti.

Tak jak už řekl Buddha (mnoha méně slovy, než já a také mnohem výstižněji). Buďte sami sobě světlem.

Krásný den.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *