Být přesně tam, kde chci být

Milí přátelé,

nedávno jsme měly debatu s mou starší dcerou (mám děti ve věku “počínající puberta” a “probíhající puberta”). A ona mi řekla něco ve smyslu, že se diví, že jsem si nepořídila žádnou krizi středního věku. Že bych na ni měla i nárok, protože jsem se vdávala (poprvé) dost mladá, takže jsem si vlastně ani moc neužila 🙂

I když mě to pobavilo a vlastně i trochu dojalo (že mi ten můj milovaný čumáček, co už je o půl hlavy vyšší než já, projevil takovou míru pochopení 🙂 ), trvám si na tom, že krize středního věku jsou na prd.

Toužím po mnoha věcech. Ale po jedné absolutně ne. Po návratu do mládí.

Jsem přesně tam, kde chci být. V bodě života, který mi naprosto vyhovuje. A ten bych nevyměnila za žádné propásnuté diskotéky, party, chlastačky ani sexuální dobrodružství svého mládí 🙂

Nepotřebuji nic dohánět. Protože mi (navzdory průměrné délce dožití, na kterou mě dcera rovněž upozornila) připadá, že mám celý život před sebou. Aspoň tu zajímavější část 🙂

Před několika lety jsem přestala řešit věk. Přijde mi, že je to jeden z dalších konceptů, na které se na tomto světě upínáme. Další z věcí, která nás nálepkuje a definuje. Určuje nám, co si ještě smíme od života přát a na co bychom už raději měli zapomenout.

Existují “primitivní” kmeny, kde lidi netuší, kolik jim je. Proste to nepočítají. A taky žijí. Řekla bych, že v tomto ohledu mnohem spokojeněji než my, kteří jsme uvěřili, že stárnutí je nemoc, která by se hystericky měla léčit drahými doplňky stravy a nákladnými procedurami u odborníků se skalpely.

Možná kdybychom si vyndali z hlavy přesvědčení, co je pro daný věk vhodné, mohli bychom se zbavit strachu z ujíždějících vlaků, co nám navždy odvážejí ztracené možnosti našeho mládí 🙂 A kdybychom si připustili, že to, jak zestárneme a jak naše tělesná schránka bude fungovat, až to nastane, záleží ve velké míře na našem mentálním nastavení, třeba bychom se trochu uvolnili, což by jako milý vedlejší efekt vedlo k vyhlazení několika vrásek na našich ne tak mladých, ale už spíše dospělých obličejích 🙂

Psychické, psychospirituální, šamanské krize… to zní aspoň zajímavě. Ale krize středního věku je trapná jak návrat módy z devadesátek 🙂

Tak to dneska berte jako takové odlehčené páteční téma, které mě napadlo, když jsem včera sledovala v kině film o kapele mého mládí i středního věku, Depeche Mode, a znovu jsem obdivovala, jak ti “starci” úspěšně ignorují svůj věk (a drogovou minulost) a dávají tomu na pódiu tolik, že mě by tohle nasazení vyčerpalo už po deseti minutách 🙂

A když už je to dnes bez karet, tak přidávám pro pobavení koláž fotek, které od sebe datem vzniku dělí dvacet let 🙂 Ne vždycky mladší znamená lepší 😀

Krásný páteční den

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *