Týdenní výklad (9.12-15.12.2019)

Milí přátelé,

je tu opět pondělí a s ním i (skoro) pravidelný týdenní výklad.

Mám pocit, že takhle na konci roku už všichni cítíme, že bychom rádi na konci tunelu zahlédli nějaké světlo naděje 😊 Ujištění, že bude líp.

A ono bude… když k tomu pomůžeme naším vlastním aktivním postojem a změnou našich mentálních vzorců a myšlenkových stereotypů. Jednoduše řečeno, pokud nebudeme jen sedět a planě doufat, ale pro to štěstí si budeme ochotni dojít 😊

Je to téma, které se neustále opakuje téměř v každém výkladu a v každém mém textu, ale než se pustíme do jakýchkoliv snah o to naplnit naše sny a touhy, musíme se nejprve podívat, zda s sebou třeba i nevědomě nevlečeme něco, co nám brání v tom prožívat život tak, jak bychom si přáli. Nebývá to příjemná podívaná, když jsme nuceni otevřít všechny ty myšlenkové krabice na našich mentálních poličkách, podívat se, co skrývají pod zaprášenými víky a zjistit, že obsah nevoní po fialkách. Skoro všichni z nás si někde v koutu skladiště mysli schovávají bolestivou vzpomínku na to, jak jsme byli odmítnutí, zranění, nedocenění nebo dokonce zneužití a ublížení.

Často jsme se snažili chovat podle očekávání těch, co nás zraňovali, jen abychom se vyhnuli další bolesti, abychom si konečně zasloužili jejich lásku a uznání. Ale místo toho, abychom díky tomuto chování naplnili svoje potřebu být bezpodmínečně milovaní, zvykli jsme si nosit masku. Masku hodné holčičky, šikovného chlapečka, později pak výkonného zaměstnance, ženy, co všechno zvládne, protože musí, nebo muže, co ovládá svoje emoce, protože se nesluší, aby se chlap projevoval citově.

Cokoliv z toho, co nám nejprve sloužilo jako obranný mechanismus, se postupně prožralo do naší vlastní identity, stalo se naší součástí natolik pevně, že už vlastně ani sami často nevíme, kdo jsme. Kdo a co je naše pravé já. Tolik jsme si odvykli být autentičtí, že sami nevíme, kde a jak začít.

Přitom je odpověď docela jasná a skoro banální – musíme začít na začátku, tam, kde jsme poprvé uvěřili druhým, že vědí lépe, kdo jsme, než to víme my sami. Identifikovat situaci, kdy jsme poprvé odložili naši vlastní přirozenost a přijali jsme vzory chování, které měly za účel uspokojit někoho jiného.

Na začátku můžeme mít spoustu pochybností. Kdo tedy vlastně jsme? Můžeme se skutečně chovat tak, jak to sami cítíme? Budou nás pak mít ještě ostatní rádi. Budeme zapadat?

Ať už se bojíme čehokoliv, je mnohem lepší vykročit a svému strachu čelit, než přešlapovat na místě a hýčkat si naději, že se to všechno samo nějak utřepe. V tomhle případě to bez naší vlastní investice prostě nepůjde. Je čas se rozhodnout a zvolit si, co je pro nás důležité.
Ano, je dost možné, že pokud skutečně sebereme odvahu a začneme žít v souladu s tím, jací skutečně jsme, tak přestaneme zapadat. Možná se nám pak ale už ani nebude chtít nadále zapadat, přinejmenším ne tam, kam jsme zapadali dřív.

Dokud se neustále držíme zpátky, dokud se bojíme udělat krok k tomu největšímu životnímu dobrodružství – zjistit, kdo jsme a co nás naplňuje štěstím, tak je to, jako kdybychom prožili život pod sedativy. Všechno tak nějak funguje, většinou to ani moc nebolí, ale celou dobu jsme otupělí, napůl spící.

Když se odvážíme probudit svou vnitřní divokost, probouzíme zároveň i naši kreativitu, chuť do života a vášeň. Všechno je najednou výraznější. Ano, možná víc vnímáme i bolest, možná jsme méně chráněni před její skutečnou intenzitou. Možná si můžeme připadat i zranitelnější, když už sami sebe nechráníme před tím, aby nám někdo mohl ublížit nebo nás zklamat. Ale také se staneme mnohem otevřenější tomu, abychom mohli prožívat život v celé jeho plnosti.

Stačí vlastně docela málo. Jen si to dovolit. Protože to není naše okolí, naši rodiče, naši partneři, šéf v práci nebo vláda, kdo nás omezuje. Jsme to my sami, kdo si postavil ohrádky ve vlastní hlavě. Kdybychom se stejným nasazením, s jakým čekáme, co se nám zase nepovede, kde selžeme, čeho nejsme schopni a co nedokážeme, investovali energii to toho, abychom si dovolili důvěřovat tomu, že vše, co si přejeme, už je tady a jen čeká, až budeme připraveni to přijmout… no, tak bych ani nemusela psát tenhle výklad 😊

Ale protože pochybnosti jsou nejhorší a nejurputnější paraziti, co umí nahlodat naše odhodlání najít odvahu skutečně věřit svým snům, ukazuje se nám tu ještě jedna karta ve výkladu, která nám připomíná, že jsme připraveni. Všechno naše dosavadní snažení vedlo k tomuto momentu. Jediné, co je třeba udělat, je jít vpřed.

Tak nám všem přeji, abychom energii tohoto týdne využili produktivně a ke svému prospěchu.

Ať jste úspěšní ve všem, do čeho se pustíte.

A kdybyste přece jen měli pocit, že nevíte, kudy do toho, budu ráda, když mi napíšete do zpráv a domluvíme si konzultaci nebo výklad.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *