Druhá karta – odhalení karetního trojlístku

Volala vás k sobě karta uprostřed? Pak je to vaše řeč a způsob, jak komunikujete s okolím, která si zaslouží, abyste vytáhli úklidové prostředky, mop a hadr a pustili se do poctivé očisty.

A ne, nemám teď na mysli, že byste měli navštívit nějaký kurz lepší komunikace nebo prezentačních dovedností. Ani si netroufám tvrdit, že neumíte mluvit nebo že se vyjadřujete nesrozumitelně.

V tomhle ohledu může být všechno v naprostém pořádku. Jde spíše o to, zda vaše řeč skutečně odráží, co cítíte. Zda jste schopni projevit svůj názor a postoj, beze strachu, že budete odmítnuti, bez obav, že způsobíte nechtěný konflikt nebo že vás pro něj někdo odsoudí nebo vás dokonce nebude mít rád.

Jako děti jsme ještě všichni byli upřímní. Pak nás rodiče a další lidé, kteří se podíleli na naší výchově, naučili, že jsou věci, o kterých se mluvit nesmí. Že jsou témata, na která nemáme dovoleno mít vlastní názor. A že jsou určitá pravidla, co se sluší a nesluší říkat, zvláště lidem, kteří mají nějakou moc nebo autoritu.

A i když nám ze začátku přišlo podivné, vyjadřovat se (nebo naopak mlčet) v úplném rozporu s tím, co si myslíme, postupně jsme se přizpůsobili, a nakonec jsme tuto strategii přijali natolik za svou, že je zcela přirozenou součástí naší komunikace se světem.

Časem jsme sami poznali, že být upřímný znamená odhalit se a být zranitelní. Dát ostatním možnost zasáhnout naše nejcitlivější místa. Dát jim příležitost nás odmítnout, pokořit a zadupat do země.  A tak jsme začali velmi korigovat to, co vypouštíme ven.

A přitom se to někdy úplně dere na povrch. Jsou chvíle, kdy cítíme takřka fyzickou potřebu ze sebe verbálně dostat, co cítíme. Představujeme si, jak by bylo úžasně osvobozující konečně šéfovi otevřeně říci, co si o něm myslíme. Nebo fantazírujeme, jak bychom objektu své náklonnosti sdělili, co k němu skutečně cítíme.

Ale samozřejmě to neuděláme. Ať už ze strachu, nebo… nebo zase ze strachu.

Už slyším ty námitky, že tohle je prostě život, a tak to funguje a jinak to nejde. Že není možné, abychom svému nařízenému hned po ránu zkritizovali manažerské dovednosti, a tomu pánovi, co se vedle nás ráno probouzí, hned začerstva po zazvonění budíku sdělili, že spát vedle něj je jak trávit noc v ZOO 😊

A já vás ani k ničemu takovému nenabádám. Naopak, ponechat si v komunikaci jistou dávku taktu a soucitu s okolím, případně nejít úplně proti pudu sebezáchovy, je velmi rozumné a prospěšné.

Ale je milion situací, které se objevují každý den, kdy bychom mohli a měli být více otevření, upřímní a autentičtí v tom, co sdělujeme, a žádnou škodu, vyhazovy, rozchody a hádky by to nepřineslo. Možná by to způsobilo nějaké vlny a otřesy, ale možná bychom nakonec byli překvapení, že jejich důsledky by nebyly zdaleka tak dramatické, jak si představujeme.

Jsou to všechny ty situace, kdy říkáme ano, ale myslíme ne. Všechny momenty, kdy chceme promluvit, ale raději zavřeme ústa na zámek. Ztracené příležitosti někomu, na kom nám záleží, upřímně říct, co k němu cítíme, z obavy, že by se nám vysmál, že bychom vypadali trapně nebo nám neodpověděl tak, jak potřebujeme.

A všechna ta slova, která jsme chtěli říct, a neřekli, nebo je pronesli v absolutním rozporu s tím, jak jsme je cítili, se v nás hromadí a bublají a občas vytrysknou v návalu vzteku a frustrace napovrch, nebo se naopak zaryjí ještě hlouběji a začnou se živit na nějakém našem životně důležitém orgánu, aby nás pak poslaly vyhledat lékařskou péči.

Komunikovat v souladu s tím, co cítíme, bez nutnosti dělat nějaké zásadní kompromisy nebo se vnitřně znásilňovat, nemusí vést ani k hrubosti, ani ke ztrátě kultivovanosti. Není to o tom, že hned každého, kdo se nám nelíbí, pošleme do míst, kam slunce nesvítí.

Jde spíše o to, že hledáme způsob, jak bez nějakého většího napětí nebo agrese, bez zábran projevit to, co si myslíme, co cítíme a co vnímáme.  A ano, musíme si u toho nejprve vážně promluvit se svým strachem, obavami a úzkostmi.

Tak se do toho dejme. Dnešní úplněk nám dává možnost podívat se pod povrch důvodům, které nám zacpávají ústa, když chceme mluvit, nebo nás nutí říkat věci, o kterých nejsme vnitřně přesvědčeni. Vymeťme všechny tyhle strachy z temných koutů naší mysli a zkusme trochu pročistit ten pomyslný kanál mezi naším srdcem a centrem řeči.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *