Týdenní výklad (20.4.-26.4.2002)

Krásné pondělní dopoledne, milí přátelé,

jak jste si užili víkend? Proběhla nějaká terapie sluníčkem a přírodou?

Já jsem o víkendu pracovala, abych stihla to, co jsem během týdne díky tomu, že je doma podstatně větší provoz, než jsem zvyklá, nezvládla.

Ale musím přiznat, že jsem si u toho neuvěřitelně odpočinula, ve srovnání se všedními dny, kdy lítám mezi plotnou a školními osnovami, to byla naprostá paráda 🙂 Kdybych nemusela z pokoje vylézat kvůli jídlu a hygieně, tak si tam mezi kartami asi budu hovět celých 48 hodin jako poustevník ve své jeskyni.

Nicméně, začátek týdne zase přináší naši karanténní rutinu, a tak než se na mě začnou sypat požadavky všedních dnů, sedám aspoň k týdennímu výkladu, ať se spolu podíváme, jak to v následujících dnech bude vypadat a co nám aktuální energie přináší.

Hned první karta nás vybízí k zastavení, reflexi a ohlédnutí přes rameno. V naší minulosti je mnoho věcí, které můžeme vnímat jako selhání, chyby nebo omyly. Nyní máme možnost tyto situace přehodnotit, nebo spíš změnit svůj postoj k tomu, co ohledně nich cítíme.

Pokud se na chyby přestaneme dívat přes filtr pocitu viny, můžeme je konečně začít vnímat jako produktivní momenty v našem životě. Jako zkušenost, která nám pomohla formovat si postoj k tomu, co chceme a co nikoliv, co vnímáme jako správné či nefunkční, co se nám osvědčilo a co už naopak nemáme potřebu opakovat a dělat stejným způsobem.

My lidé jsme zvláštní. Bojíme se dělat chyby, přestože se díky nim učíme, rosteme a rozvíjíme. Jako úplně malé děti jsme dělali chyby přirozeně. Když jsme se učili chodit, nespočetněkrát jsme ztratili rovnováhu a upadli, než se nám konečně podařilo dosáhnout vývojového milníku v podobě prvního krůčku. A nikdo z nás kvůli tomu neseděl s hlavou v dlaních, užírající se výčitkami a pocitem prohry a nedostatečnosti.

Pak, jak jsme rostli, jsme se začali setkávat s tím, že nás ti, co pro nás byli autoritami, za naše chyby začali trestat. Většinou přitom byli motivováni snahou z nás udělat správné, hodné a vychované lidi. Naučili jsme se, že chyba je něco špatného, že po ní následuje pokárání, pohlavek nebo špatná známka v žákovské knížce.

A tenhle postoj si s sebou neseme i v dospělosti. Neuroticky se snažíme vyhýbat chybám, a tak sami sobě často bráníme v tom vyzkoušet něco nového, riskovat nebo se pustit do něčeho, kde si dopředu nejsme jisti úspěchem.

Zkusme tedy projít naše takzvané chyby, které se staly v minulosti, a vědomě si je v našich vzpomínkách přepsat jako cenné zkušenosti, díky kterým jsme se poučili.
Přijměme je, akceptujme je… a hlavně se jimi přestaňme týrat.

Žádná chyba, které jsme se dopustili, by se neměla stát prostředkem k tomu, jak se opakovaně mučit a sebezpochybňovat.

Místo toho, abychom podporovali takové toxické programy, využijme raději čas k tomu, abychom se napojili na své vyšší já.

V tomto životě jsme se narodili jako duch a tělo a upřednostňovat jedno či druhé nikdy nevede k pocitu spokojenosti.

Právě ve chvílích meditace, spočinutí v klidu, v tichu, kdy necháme myšlenky volně proudit bez toho, abychom jim věnovali pozornost, můžeme najít propojení mezi tím hmotným, materiálním, a nehmotným, duchovním… a nakonec dojít k pochopení, že mezi nimi není tak pevná dělící čára, jak jsme se snad mohli domnívat.

Budeme-li schopni napojit se sami na sebe, bude pro nás mnohem snazší lépe vnímat i ostatní. Jejich pocity, jejich potřeby a jejich myšlenky, kterým budeme schopni lépe porozumět a pochopit je.

A tak se zvýší i naše schopnost druhým opravdu a účinně pomáhat.

Potřebu nebo snad i pocit povinnosti pomoci ostatním celkem běžně řešíme v rámci konzultací a výkladů. Jako příslovečná červená niť se nám tímto tématem vine opakovaná zkušenost, že i když často cítíme, že bychom druhým pomáhat měli, že je to tak správné a že je nemůžeme odmítnout, když se na nás obrací, samotný proces pomáhání nám vlastně nečiní radost. Místo kýženého pocitu uspokojení se dostavuje vyčerpání a takový až skoro slizký pocit, jako by nás ostatní dusili svými chamtivými chapadly, které se k nám natahují a chtějí víc a víc.

Myslím, že tohle jsme zažili snad všichni. Ten pocit, že když někoho odmítneme, nebudeme dost dobří lidé. Dojem, že když se nerozdáme z posledního, tak tím někomu jinému ublížíme. Úzkost z toho, co si o nás kdo pomyslí, když řekneme ne.

Jenže dávat se dá pouze z nadbytku. Ne z rezerv, ne z toho, co potřebujeme sami pro to, abychom mohli plnohodnotně fungovat,

Jakkoliv se dávání za každou cenu může zdát altruistické a ušlechtilé, v konečném důsledku při vší té lásce k ostatním často zapomínáme, že my jsme také bytosti hodné lásky, péče a pomoci. A že když kvůli lásce k bližnímu zapomínáme sami na sebe, vyčleňujeme sami sebe z množiny těch, na kterých záleží a kteří si zaslouží něco dostat. A to mi přijde jako jeden z nejhorších možných prohřešků, které můžeme v životě spáchat. Postavit sebe samé stranou, vyčlenit se a namluvit si, že naše potřeby nemají stejnou váhu a hodnotu jako potřeby ostatních.

Říkám tomu syndrom hodné holky, ale je to nemoc genderově rovná, postihující obě pohlaví. Vede k tomu, že místo toho, abychom dávali to, co druzí skutečně potřebují, na sílu ze sebe vydáváme energii, kterou kolem sebe lehkomyslně rozhazujeme a krmíme všechny energetické upíry, kteří si dojdou pro svůj díl.

A místo pocitu, že už jsme skoro jako kombinace Gándhího a Matky Terezy, se cítíme zneužitě, zahořkle a neskutečně unaveně. A ještě naši snahu nikdo neocení.

A tak nám má dnešní výklad připomenout, že pomáhat ostatním můžeme až v okamžiku, kdy máme zdroje, ze kterých můžeme čerpat. A také ve chvíli, kdy naší motivací pro pomoc není zoufalá potřeba, aby nám někdo poklepal po rameni a řekl nám, jak jsme úžasní, skvělí a nesobečtí.

Dávání je vždycky jen půlka procesu, bez přijímání to bude jen takový kulhající invalida, co prostě nebude plnohodnotně stát na obou nohách.

Zkuste na to myslet, než vás ta vaše vnitřní hodná holčička zase začne komandovat, že byste měli udělat tohle nebo tamto, protože jinak nikdy nedostanete odznáček za vzornost.

Jakkoliv paradoxně to zní, tak největší podporu dokážete ostatním dávat až poté, co se naučíte dávat sebe na první místo.

Tak to postupně zkuste začít trénovat a budete-li mít chuť, dejte mi do komentářů vědět, nakolik vás tenhle rozšířený syndrom postihl a zda jste už aspoň částečně uzdravení, nebo to ještě potřebuje trochu času 🙂

A pokud si chcete popovídat o čemkoliv, co vás tíží a trápí, napište mi do zpráv, na tento týden mám ještě pár volných termínů na telefonické či Skype konzultace, kdy se můžeme slyšet a případně i vidět a probrat za pomoci karet cokoliv, co si žádá pozornost.

Užijte si krásný den!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *